Proč mám rád Hru o trůny

Krátká esej o mé lásce ke Legendě ledu a ohně, kterou mnozí znají jako Hru o trůny.

Hru o trůny jsem začal sledovat v době, kdy byla venku asi druhá epizoda první série. Byla to láska na první pohled. Možná i poslech, úvodní titulky jsou prostě umělecké dílo. Není divu, že má seriál tolik fanoušků a velké množství podcastů, které dílo probírají velmi zevrubně. Nesmí se pak zapomínat, že autor stále žije a chybí dopsat dvě knihy, aby byl příběh zakončen. To je na tomto fenoménu asi nejzajímavější, točili byste středověký fantasy seriál podle knižní série, která je hotová pouze z jedné poloviny?

Tým seriálu HBO Game of Thrones zleva: Michelle Fairley (Catelyn Stark), Maisie Williams (Arya Stark), Sophie Turner (Sansa Stark), Kit Harington (Jon Snow), George R.R. Martin (autor knižní předlohy na železném trůnu), Nikolaj Coster-Waldau (Jaime Lannister),  Peter Dinklage (Tyrion Lannister), Lena Headey (Cersei Lannister) a tvůrci a producenti seriálu David Benioff and D. B. Weiss.

Asi nejvíce mě při druhém poslechu prvních dvou dílů fascinuje, jak je kniha propracovaně napsaná. Na každé stránce je hromada detailů, které postupně do sebe zapadají. Například když je v King's Landing turnaj na oslavu Eddarda Starka (Ned) jako nového Hand of King, tak jsou jen tak mimochodem zmíněna některá jména, která se zdají v ten okamžik naprosto bezvýznamná. Střelecký turnaj vyhraje nějaký Anguy a hromadné souboje (melee) Thoros of Myr, jež jest znám svým trikem s hořícím mečem. Na první čtení vám tato informace zcela zanikne v rámci děje. Celý turnaj sledujeme z pohledu Sansy Stark. Čtenář tedy dostává pouze informace, které Sansa vidí a slyší a v podobě, jak je vnímá. S Anguy a Thorosem se pak setká Arya mnohem a mnohem později. V seriálu je pak skvělá scéna, když Arya zkříží meč s Thorosem, aniž tuší jak silného protivníka si vybrala. Arya je moje nejoblíbenější postava a rád bych se jí věnoval příště samostatně.

Dostáváme k další silné stránce knihy, jedná se vlastně o detektivní příběh. Ned přijíždí do King's Landing vyšetřovat smrt svého předchůdce a mentora Jona Arryna. Čtenář tak vidí a slyší, to co vidí a slyší on. Podobně pak rozplétá záhady Tyrion Lanister.

Asi nejpatrnější je styl vyprávění, když sledujeme bitvu ve Whispering Woods z pohledu Catelyn Stark. Velmi věrně je to zachyceno i v seriálu. Catelyn vše sleduje zpovzdálí a bezpečí, popisuje jen atmosféru a co slyší, scéna vrcholí příjezdem jejího syna Robba se zajatým Jaimem Lannisterem. Odborně se tomu říká PoW (Point of View - úhel pohledu).

Vše co vidíme z bitvy ve Whispering Woods. Catelyn je na kopci v zpovzdálí na koni a po bitvě se setká se svým synem a dovídáme se podrobnosti. Funguje to skvěle. [autor: Mathia Arkoniel, 2011]

Na první čtení je střídání PoW kapitol velmi bolestivé. Čtenář se zanoří do děje a následně je přesunut o tisíce kilometrů daleko a dostane se do kůže Daenerys Targaryen a její dějové linky. Ale po podrobnějším zkoumání má každá kapitola smysl a je uzavřená, není tam žádná jalová vata. Až na na jednu maličkost, a to je posedlost jídlem, která při pohledu na fyziognomii autora má své kouzlo. Tento food fetish je velmi milý a když si je toho čtenář vědom, tak si jej i vychutná.

Pro mnoho lidí je hodně těžké pojmout velké množství jmen a míst, které se v knize objevují. Pokud pak sledují seriál, chce to skutečně investovat pozornost. Pamatuji si na poslech prvního podcastu After Buzz, kde moderátoři měli se jmény zpočátku obrovské problémy, ale postupně se s nimi seznámili a už to nikomu ani nepřišlo, jako něco těžkého.

Hru o trůny miluji, protože při každém čtení, i při každém sledování seriálu objevím něco nového, překvapivého. Taky si jako mnoho čtenářů říkám, kdo je matka Jona Snowa a kdo budou tři dračí jezdci. Mimochodem teorie o původu Jona Snowa je asi nejdiskutovanější mezi fanoušky na internetu a jen na autorovi záleží, jestli zůstane záhadou navždy.

Dovětek 

Inspirace napsat tento příspěvek přišla díky Kenneth Lopezovi a jeho esejím na Cripples, Bastards and Broken Things. Svět Hry o trůny mě naplňuje a často o něm přemýšlím, ale ve svém okolím znám jen málo takových nadšenců/geeků jako jsem já. Píšu to pro sebe a protože to tak cítím. Viděl jsem 2x všechny epizody a četl/poslouchal jsem všechny knihy. Navíc jsem věnoval mnoho hodin různým podcastům. Trochu mi dělá problém český překlad a reinterpretace jmen a názvů, protože jsem vše četl a sledoval v angličtině.

Začarovaný kruh emočního jezení

S tímto příběhem v knize The Emotional Diet se na 100% shoduji a stejné procesy probíhají v mé hlavě: [CASHELL, 2009]

Představ si, že se chystáš jít z práce domů a najednou přijde šéf a řekne: "Bohužel máme mimořádnou situaci a budeš tu muset zůstat až do večera". Odpovíš šéfovi, že už máš večer naplánovanou akci s přáteli a dokonce koupené lístky. Shodou okolností jsi jediný, kdo situaci může vyřešit. Hlavou ti proběhne celá řada emocí. Jsi naštvaný, protože nemůžeš jít s přáteli a měl to být tak skvělý večer. Jsi frustrovaný, protože musíš pracovat přesčas. Podíváš se na stůl kolegy a uvidíš velkou mísu s M&Ms. Přesto, že celý den jíš zdravě, natáhneš se a nabereš si plnou hrst lentilek. Samozřejmě jedna nestačí. To by bylo jen "M".  Dodávají se v sáčcích, proto se taky jmenují M&Ms. Jedna hrst vede k druhé, dokud není mísa prázdná. Teď se teprve cítíš špatně, protože trčíš v práci a zruinoval sis tak navíc skvěle rozjetou dietu.

Pokušení. Kdo jednu zkusí, už nedá pokoj, dokud není miska prázdná. Obrázek je pouze ilustrační, tolik M&Ms jsem nikdy nesežral.

Co si řekneš? Víš to. Zeptáš se: "Proč jsem to udělal?" Pak se v duchu trestáš za své chování a cítíš vinu, jak jsi selhal. To zasadí ránu nejednomu sebevědomí. Aby toho nebylo málo, založí to základy podmíněné reakci na podobné situace. Vytvořil jsem si spouštěč, který funguje tak, že když příště ucítím podobnou frustraci, sáhnu po M&M nebo jiném druhu čokolády. V opakované situaci už o tom téměř nepřemýšlím, čím častěji to pak opakuji, tím více se to stává mým zvykem - návykem - vzorcem chování.

Moje spouštěče (anglicky trigger):

1. Když jdu hladový z práce, vysednu z vlaku a je to ještě 10min chůze, to přece rychleji uteče s hrozinkami v čokoládě z Lidlu.
2. Když jedu na služební cestu, vypadnu z pracovní rutiny a do vlaku se něco dobrého hodí.
3. Když jdu z nákupu, ta cesta z TESCO je pořád stejná a většinou tam mají něco dobrého v akci nebo je děsné vedro a ta zmrzlina osvěží.
4. Vůbec celý víkend je moc volného času a pokud nemám tolik práce, že nevím, kam dříve, tak to se k tomu něco dobrého hodí.
5. V práci po obědě, žaludek je překrvený, hlava upadá do bezvědomí, to chce něčím povzbudit v 3. patře si můžu koupit kaštany v čokoládě a rovnou dvě tyčinky.

A jak, že se takový nežádoucí vzorec rozbíjí? Přečtěte si 27. Martincův zákon: Zákon vzorců »

35. Martincův zákon: Zákon sklizně

Při čtení 21 Days to An Incredible Life [BHARWANI, 2013:ch15] mě zaujal tento citát G. D. Boardmana.

The law of the harvest is to reap more than you sow.

• Sow an act, and you reap a habit; 
• sow a habit, and you reap a character; 
• sow a character, and you reap a destiny.

Zákon sklizně znamená: skliď více než zaseješ.

• Zasej čin a sklidíš zvyk; 
• zasej zvyk a sklidíš charakter (povahový rys); 
• zasej charakter a sklidíš osud. 

Možná si vzpomenete na přísloví: Ubi sementem feceris, ita mettes – Jak zaseješ, tak sklidíš. Nebo dramatičtější variantu Qui ventum seminat, turbinem metet – Kdo seje vítr, sklidí bouři.

Kdo to byl G. D. Boardman (1828-1903)

Boardman byl američan, který se narodil v Barmě jako syn baptistických misionářů. V r. 1855 se stal pastorem v Jižní Karolíně, ale kvůli svým názorům na otroctví se krátce poté přesunul více na sever. Působil ve státě New York a Philadelphia, v r. 1899 založil Pennsylvánskou univerzitu. Proslavil jej sborník jeho přednášek pokrývající celý objektivní výklad (exegeze) Bible. [Wikipedia].

Bastard

Tuto pasáž ze začátku knihy Hra o trůny mám moc rád: [MARTIN, 2011]

“Ty jsi bastard Neda Starka, viď?”
Jon cítil, jak jím proběhla vlna chladu. Pevně stiskl rty k sobě a neřekl nic. “Urazil jsem tě?” zeptal se Lannister. “Omlouvám se. Trpaslíci neumějí být taktní. Generace ztřeštěných šašků ve strakatých šatech mi vysloužily právo nevkusné se oblékat a pronášet neuvážené věci, které mi přicházejí na mysl.” Zašklebil se. “Ty ale jsi bastard.”
“Lord Eddard Stark je můj otec,” namítl Jon škrobeně.
Lannister pozoroval jeho obličej. “Ano. Já to vidím. Máš v sobě víc ze severu než tvoji bratři.”
“Nevlastní bratři,” opravil ho Jon. Byl trpaslíkovou poznámkou potěšen, ale snažil se nedat to najevo.

Tyrion: “Všichni trpaslíci jsou v očích svých otců bastardy.”

“Dovol mi dát ti v tom případě radu, bastarde,” řekl Lannister. “Nikdy nezapomeň, kdo jsi, protože svět na to nezapomene určitě. Udělej to svou předností a nedopusť, aby to bylo tvou slabostí. Obrň se proti tomu a nikdy to nebude použito k tomu, aby ti to ublížilo.”

Jon neměl náladu na ničí rady. “Co ty víš o tom, jaké to je být bastardem?”
“Všichni trpaslíci jsou v očích svých otců bastardy.”
“Jsi skutečným synem své matky, rozený Lannister.”
“Opravdu?” odvětil trpaslík hlasem plným sarkasmu. “Běž to říct mému otci. Moje matka zemřela, když mne přiváděla na svět, a on si tím nikdy nebyl jistý.”
“Já dokonce ani nevím, kdo moje matka byla,” řekl Jon tiše.
“Nějaká žena… ve chvíli slabosti. Většinou to tak bývá.” Obdařil Jona rošťáckým úsměvem. “Pamatuj si tohle, chlapče. Všichni trpaslíci jsou možná bastardy, ale ne všichni bastardi musí být trpaslíky.” S těmito slovy se otočil a odkráčel zpátky do hodovní síně, pískaje si jakousi melodii. Když otevřel dveře, světlo linoucí se z nich jasně vykreslilo jeho stín přes nádvoří, v tom okamžiku byl Tyrion Lannister obrovský jako král.

Jon Snow a jeho Ghost: direwolf do každé rodiny. Winter is coming.

Jak jsem propadl Enderovi

Asi bych měl napsat: jak jsem propadl Orson Scott Cardovi. Začalo to cestou do kina na Enderovu hru (Ender's Game, USA, 2013). Z ukázek jsem o filmu věděl jen, že se jedná film o nějaké škole ve vesmíru a že tam hraje rozpadající se Harrison Ford. Z klíčové zápletky jsem byl nádherně vyveden z míry. Dokonale mě to dostalo, tak dobře a originálně napsaný sci-fi příběh je něco, po čem jsem toužil od Dobrodružství Milese Vorkosigana. Okamžitě jsem si začal zjišťovat více o autorovi a knižní předloze. K mému velkému překvapení, jednalo se o vstupní dílo do celého světa Enderova vesmíru. Stáhl jsem si tedy nějaký balík audioknih a říkal si, odkud začít? Předlohu filmu jsem nechtěl znovu poslouchat, tak jsem se vydal k dílu, který podle všeho "navazoval".

Ender's jeesh: Ender Wiggin (USA/Polsko - Asa Butterfield); spodní řada zleva: Alai (Severní Afrika - Suraj Partha), Petra Arkanian (Armenie - Hailee Steinfeld), Bean (Řecko - Aramis Knight).

Mluvčí za mrtvé (Speaker for The Dead, 1986) navazuje na Enderovu hru po 3tis. letech, úvod je trochu rozvláčný, ale na to si člověk musí u Carda zvyknout, navíc se to nakonec vyplatí. Hltal jsem to, kdykoliv jsem někam šel nebo cestoval. Jako třešinka nakonec, je doslov autora k audiobooku, kdy jsem se dozvěděl o tom všem, jak to vlastně začalo daleko více. Card začal povídkou, kterou postupně upravoval a doplňoval o další knihy. Jelikož měl autor blízký vztah  k divadlu, tak právě audiobook dává knihám asi to nejlepší možné podání, protože styl psaní je založen zejména na dialozích. Obzvláště se mi líbila myšlenka, že děti mohou byt nejlepší velitele ve vesmírných válkách, protože se dostanou velmi rychlé ze Země a nejsou vázání "pozemským" - na gravitaci založeném myšlením.

Takto nějak si lze představit Pequeniny podle komiksu na námět knihy Mluvčí za mrtvé.

Postupně jsem dočetl Enderův příběh až nakonec. Kam se vrhnout potom dále? Na Stínovou sérii. Enderův stín (Ender's Shadow, 1999). Série se točí kolem Fazolka (Bean), který byl s ním v bojové škole a dostal se do Enderovi "jeesh" (musím se podívat, jak se to přeložilo do češtiny). Už jsem slyšel, že je celkem populární napsat k úspěšné knize, celý příběh znovu z pohledu jiné postavy, ale nedokázal jsem si představit, jak moc by mě to bavilo. Spadla mi čelist. Příběh Fazolka, byl úžasný a vůbec nevadilo, že jeho půlka kopíruje Enderovu hru, ale z jiného pohledu. Kniha má obrovskou přidanou hodnotu, díky času, který jsem do knížek investoval. Card právě použil tyto dvě knihy pro psaní scénáře pro Enderovu hru.

Když už jsem si myslel, že to nemůže být ještě lepší, přišla na řadu kniha povídek. První setkání (First Meetings, 1999-2003) obsahuje čtyři povídky, které Enderovu světu doplňují další dimenzi. Nejvíce mě dostala povídka Investiční poradce (Investment Counselor, 1999), hltal jsem slovo za slovem. Pamatuji si, že když jsem tu povídku poslouchal, zrovna jsem čekal na zpožděný vlak v Bratislavě na nádraží. Takže Bratislava hlavná stanica bude asi už navždy spojena s Cardovými knihami.

Kniha Shadows in Flight má naprosto kouzelné ilustrace, stáhl jsem si nekompletní audiobook a tak jsem si posledních pár kapitol dočetl. Jak můžete vidět, tak Fazolek nám pěkně vyrostl.

Card knihy stále píše a řada autorů přispívá do jeho světa vlastními povídkami. Těším se na pokračování Fazolkova příběhu po Shadows in Flight (2012), už je to hodně hard-core sci-fi. V současnosti poslouchám Earth Unaware (2012). Děj dokumentuje první invazi. Mimo mladičkého Mazera Rackhama nemá kniha s pozdější ságou žádné spojení, ale baví mě poslouchat zdánlivě samostatné příběhy, které se pak uzavírají a dodávají četní/poslechu své svérázné kouzlo.

Catching Fire, USA, 2013 ... 80%

Jenniffer Lawrence jako Katniss Everdeen opět skvěle táhne celý film. A jak jí to sluší, když je celá mokrá.

Příspěvek obsahuje spoilery!
Knihy jsem četl před dvěma lety a druhý díl byl můj nejoblíbenější: nejnapínavější a měl nejvíce zvratů.

Tak a je to tady, uplynulo mnoho vody, jsem zas o něco starší. Změnil se režisér a Jennifer již má na svém kontě Oscara.

Než jsem šel na film, tak jsem si nikterak nepřipomínal minulý díl, ani jsem se nevracel ke knížkám. Viděl jsem všechny trailery, ale vyhýbal jsem se zveřejněným scénám z filmu. Taky jsem si hned předobjednal a v pondělí stáhl soundtrack z iTunes. Soundtrack je opět tématický a písničky jsou jen pod závěrečnými titulky. Nejlepší track je Who we are od Imagine Dragons.

Před filmem jsem byl zvědavý na několik věcí:

1. Kde film skončí? ... Přesně, jak jsem čekal, extrakcí z arény.
2. Jak bude vypadat aréna na plátně? ... Vizuálně povedeně, ale působivost je mizerná, je až trapně malinká. 
3. Co uvidíme z min. ročníků Hunger Games? ... Nic.
4. Objeví se District 13? ... Ne, jen zmíní.

Titulky jsou opět podle českých překladů, takže Effie je Cetkie a Gale je Hurikán, ale během filmu se to dá skousnout.

Katniss a Peeta plakát s turné vítězů ve stylu nejlepší totalitní propagandy.

1. část: Turné
První část filmu je poměrně pomalá, ale nevadí to. Scéna Katniss a prezidenta Snowa byla povedená a zapadla do mé představy, jak jsem ji měl z knihy. Také nové uniformy "mírotvůrců" doznaly značné vizuální vylepšení a zvýšili kontrast mezi chudým Districtem 12 a zhýralým Capitolem. První jiskry revoluce režisér předkládá skvěle a každý malý úsek má své vyvrcholení a pointu. První část je dokonce lepší než aréna.

Všimli jste si, co se stalo, když prezident Snow pil sekt? :)

Jena Malone, jako Johanna Mason je naprosto nejvýraznější z už tak skvělého castingu pro Catching Fire. Do poslední chvíle není patrné na čí je straně a co je jejím zájmem.

2. část: Příprava na 75. Hunger Games
Tady začíná film zrychlovat. Snaží se zobrazit podstatné. Kniha je z pohledu Katniss a opět dostáváme mnoho zajímavých pohledů ze zákulisí, ale je jich málo. Úplně jsou vynechány hodnocení soutěžících a práce se sponzory. Ani Peetovo sdělení o tom, že je Katniss těhotná, nemělo na mě žádný emocionální dopad. Toto byl můj nejoblíbenější moment v knize a filmařům se dle mého názoru nepovedl v uspěchané jízdě vypointovat. Vrcholem je tak Katniss ve svatebních šatech a následně s roztaženými křídly jako Mockingjay. Příprava na hry je poměrně povedená. Je vykreslena soudržnost soutěžících. Září Finnick (Sam Claflin) a hlavně Johanna (Jena Malone). Jena dokázala na minimálním prostoru zabrat celé plátno, ať už se svléká ve výtahu nebo štiplavě komentuje dění při přípravě nebo v aréně.

Aréna je trapně malá. A všichni umí plavat.

3. část: Arena
V rámci stopáže je mnoho z knihy vynecháno doslova na dřeň. Všichni umí plavat a ani se moc neplave. Uvidíme pouze jeden balíček do arény za celé hry. Veškeré souboje jsou vykastrovány vzhledem k přístupnosti firmu tak, že vlastně není vidět, kdo koho zabil a jak. Zápletka se silovým polem je podána poměrně dobře, jen škoda, že jsme neviděli záznam z Haymitchových Hunger Games. Opice nebyly zas takovou hrozbou, působily spíše jako krocani. Mlha ušla, ale psychologický efekt Jabberjays nemohl divák neznalý předlohy pochopit. Totálně chyběl komentář ke hrám ze studia, tady by se opravdu hodil a mohl aréně hodně pomoci. V aréně se autoři snažili zachytit vše z pohledu Katniss, bez jakéhokoliv vysvětlení.

Co však byl děs? Konec, ten absolutně nefungoval. Už jsem si říkal, skončete to!

Tik, tak, tik, tak. Aréna je hezká, ale taková malá. Tohle mě mrzelo, tady šlo udělat více.

Film se líbil a dal jsem mu 80%. Ale na efekt, který na mě měl první film, nedosáhl. Mnoho skvělého se do filmu dostalo, a tak bych pocit přirovnal nejlépe jednomu z dílů Harryho Pottera, který jsem viděl krátce pro přečtení předlohy. Nedokázal jsem se ponořit a zapomenout, jen tak klouzal po okraji.

Možná podruhé, když to nebude o půlnoci, poopravím svůj názor.

Ostatní příspěvky o Hunger Games:

• Poprvé na Hunger Games
• Podruhé na Hunger Games
• The Hunger Games by Suzanne Collins
• GSPN.tv - The Hunger Games Fan Podcast

Problém se zobrazením ve Windows 8.1

Nainstaloval jsem si z Windows Store update Windows 8.1. Trvalo to asi 30min instalace po zdlouhavém stahování (asi je to teď trochu přetížené).

Narazil jsem však na nehezké jakoby lupou zvětšené zobrazení ikon na ploše (Desktop). Tak jsem hledal, co s tím a dostal jednoduchou odpověď (answer.microsoft.com).

Jak na to:

• ovládací panely (Win+I)
• Zobrazení - Změnit velikost všech položek
• Nastavit na Menši (bude chtít odhlásit)

English business e-mail kung fu

Když čas od času píši anglicky, tak pořád hledám jaká jsou základní pravidla, tak si je zkusím dát dohromady sem, ať je mám po ruce, hledání sucks.

Zahájení a zakončení 

• Dear ... Yours faithfully / neznám adresáta 
• Dear ... Yours sincerely / znám adresáta - formální 
• Hi / Hello ... Best regards / blízký obchodní kontakt

Užitečné obraty

• Please do not hesitate to contact me if you need further details.
• please find the attached file

34. Martincův zákon: Chi

Poprvé jsem se s Chi setkal u Sunnarborga, v jednom cvičení věnovaném sladění těla a mysli mluvil o středu. Při cvičení nebo jakékoliv aktivitě nabádal k uvědomění si svého středu těla. Možná z fyzikálního pohledu lépe označeného jako těžiště. Potom je páteř pilířem, který vyzařuje energii do celého těla. [SUNNARBORG, 2011]. Tak nějak i já chápu životní energii Chi.

QiHai nebo-li moře Chi - bod dva prsty od pupíku.

Mysl vytváří soulad.
Soulad umožní náklon.
Náklon posune páteř.
Páteř pohne pánví.
Panev rozpohybuje nohy.
A hej hou, tělo se posune vpřed.

Tato říkanka popisuje princip ChiRunningu a ChiWalkingu [DRAYER a DRAYER, 2006]. Celý tento koncept přirozeného pohybu lze přirovnat k Total Immersion na souši. Baví mě si uvolnit klouby, usmívat se když běhám a snažit se o plný dech. Na závěr pak vše protáhnu kombinací strečinku a jógy a poděkuji svému tělu, že to zvládlo.

Kniha o ChiRunning vyšla i česky a na netu je plno videí. Hezky o knížce i píše ve své běžecké škole Miloš Škorpil: Chi Running – revoluční přístup k běhání bez námahy a zranění.

Rigantská sága - oblíbené citáty

Originální obálka daleko věrněji vystihuje o čem kniha je.

Fantasy a sci-fi jsou zajímavé žánry akumulují vědění a některé myšlenky krásně rozvíjejí. Vybral jsem pár citátů z první knihy Davida Gemmella Meč v bouři [GEMMEL, 2001], která je součástí Rigantské ságy. Děj knihy je volně inspirován keltskými kmeny žijícími na skotské vysočině a jejich střet s Vikingy a Římany.

Conn pokrčil rameny. “Byla to výzva. Děláte to i tam, odkud pocházíš?”
“Ano,” řekl Banouin. “Přítel mě jednou vyzval, abych vylezl na skálu bez provazu. Byla rovná a dobře šedesát stop vysoká.”
“Dokázals to?”
“Skoro. Spadl jsem a zlomil jsem si nohu. Pak už jsem se hloupým výzvám vyhýbal.”

“Sebedůvěře je třeba zatleskat, nadutosti se vyhnout,” ocitoval Banouin a uložil se do pokrývek.

“Kéž bychom sem nikdy nepřišli, Banouin a já.”
“Přání je jídlo, které tě nenasytí,” podotkla. “Pojď, projdeme se po kopcích, kde je vzduch stále čistý a já cítím nové listí.”

“Odpuštění žádné důvody nepotřebuje ....

“Já neříkám, že nemáš bojovat. Já říkám, že nemáš nenávidět. To ne válka vede k vražedným výstřelkům, ale nenávist. Celé vesnice, města, národy jsou smeteny z povrchu země. Nenávist je jako mor. Všechno požírá a zrod má v člověku. Naši nepřátelé se stávají démony, jejich ženy matkami démonů, jejich děti malými démonky. Už chápeš? Vyprávíme příběhy o tom, jak naši nepřátelé jedí děti - jako se to stalo s lidmi. Naše srdce zčernají a my se pak těm, které nenávidíme, strašlivě odplácíme. Jenomže nenávist nikdy neumírá, Conne. Zasadíme její semínko každým činem, který se z ní zrodí. Zabiješ muže a jeho syn tě začne nenávidět a touží po pomstě. Až té pomsty dosáhne, tvůj syn se zase naučí nenávidět jej. Chápeš, co říkám?”