10101: Zpomal

Poslední dobou jsem byl pěkně neklidný. Měl jsem neustálé nutkání mít něco puštěné, ať to byla televize, audiobook nebo nějaký seriál. Ticho mi nebylo příjemné. Stejně tak jsem utíkal od povinností, jako je úklid nebo dělání věcí do školy. Po práci jsem přistál v posteli, jak letadlo bez paliva na letadlové lodi. Hodil jsem si na břicho notebook a byl jsem paralyzován. Většinou mi pak televize vysála zbytky energie, pak jsem usnul. Představa meditace nebo dechového cvičení mi byla stejně příjemná jako gymnastika v rámci školní tělesné výchovy.

"Každý z nás by se dal obrazně rozdělit na dva nezávislé tvory. Na divokého slona a na jezdce, který ho řídí. Slon v tomto modelu symbolizuje emoce, jezdec naopak racionálno [LUDWIG, 2013]." Ten můj slon mi často cestou z práce prostě utekl a našel jsem jej až ráno, jak čeká u postele, když jsem měl štěstí, někdy však zmizel i na několik dní.

Řekl jsem si a dost, musím trénovat a začít trochu ovládat svého slona i po 16:30. Dnes po večeři jsem si schoval sluchátka a šel co nejpomaleji domů. Všiml jsem si krásného srpku měsíce a uvědomil si, že slyším ptáky, ale přesto jsem se cítil, jako protahovaný sval, který příjemně bolí v takovým tím lechtavým způsobem. Nebolelo to sice, ale zrovna jsem si v tom také neliboval. Byl jsem mimo svou komfortní zónu. Když jsem vyšel svá čtyři patra, bylo to lepší, otevřel jsem doma okna a začal věšet prádlo. Uvědomil jsem si, že pověsit pračku prádla mi působilo také nepříjemné pocity, ale opět jsem to zkousnul. V hlavě se mi začaly rodit různé myšlenky a měl jsem nutkání toho nechat a začít dělat něco jiného. Usmál jsem se však a řekl si: "ne!" Dokončíš to věšení, ostatní počká. Napřed jedno, potom druhé.

Vše lze trénovat. Dokonce i ztrátu koncentrace. Chce to malé krůčky a nakonec se to vyplatí. Třeba se jednou dostanu i k zen walkingu. Chce si to jen říci, že nastal čas zpomalit, nic nám neuteče i želva se nakonec dostane do cíle.