Deník jsem si začal psát 1. ledna 1998. Psal jsem nepravidelně. Někdy to bylo každý den, jindy jednou za měsíc. Bavilo mě to, pomáhalo mi to třídit myšlenky. Odborně se tomu říká journaling. Psaní byl pro mě skvělý indikátor v jednom směru - když byly záznamy, jel jsem na voze, když jsem neměl čas psát, tak jsem běžel za vozem. Časem jsem přešel do angličtiny, bylo to skvělé cvičení, ale také mi to omezilo možnost skutečně se vyjádřit. Mateřský jazyk je přece jenom nejjednodušší pro zachycení myšlenek.
Někdy v roce 2006 jsem si založil na seznam.cz svůj první blog (seznam podporu blogů ukončil před pár lety), to dalo touze po seberealizaci další možnosti. V posledních letech, hlavně díky iPodu a iTunes jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych se pustil do nějakého podcastu. Měl bych téma, mám prostředky, dokáži si udělat čas, ale ještě jsem se neodhodlal k tomu nejtěžšímu u všeho nového - nezačal jsem. Možná, kdyby do toho šel někdo se mnou. Přece jenom dialog je přirozenější než monolog.
Co třeba začít psát? Aby se z nějaké činnosti stal zvyk, je potřeba ji aspoň 30x opakovat. Dobře. Když zvládnu napsat aspoň jedenkrát týdně nějaký postřeh ze života, tak by pak ani nebyl problém, to zkusit bez psání. Čeho se vlastně bojím? Mluvím rychleji než myslím. Mám pochybnosti o tom, že bych dokázal volně improvizovat, aby to mělo nějakou hlavu a patu. Kupodivu z toho, že má gramatika je poněkud slabší, nemám strach vůbec. Třeba je to známka punku.
[20.2. 19:41] Vybral jsem si ve Vaňkovce tři pralinky (jamajský rum, pepermint a whisky)
Tři pralinky
Bavil jsem s kamarádkou na Facebooku a nějak došlo na pralinky. Narodil se mi přitom v hlavě takový nápad. V jednom podcastu jsem slyšel o zajímavém posilování vůle. Autor si dal svůj oblíbený cheesecake do ledničky a chodil se mu vysmívat, takovým malým trikem se naučil odolávat svému nejoblíbenějšímu zákusku. A skutečně to funguje. Nastavil jsem si tyto parametry experimentu:
- délka pouze 24h,
- pralinky budou stále u mě,
- nakonec je předám kamarádce, která na ně měla na samém začátku chuť,
- vše budu dokumentovat.
Celý experiment probíhal hladce, dokonce mě překvapila podpora kamarádů na Facebooku, kam jsem dával fotky. Asi se jim ta myšlenka také líbila. Noc jsem přečkal bez sebemenšího nutkání. Ráno je to pak v pohodě, to mám ovesné vločky a své chutě dokonale pod kontrolou.
[21.2. 08:33] Raní fotka z práce. V pozadí je moje svačina a chameleon Pascal.
Krize však nastala, když se blížil ve čtvrtek konec pracovní doby. To je vždy zlom. Jsem v práci na salátech a snažím se nejíst maso. Kolem 16:00 už myslím na večeři, svačina je dávno snězená. Domů jsem jel vlakem. Když jdu ze zastávky, tak mám dvě možnosti. Doleva, domů za brokolicí, co je v ledničce. Doprava, Lidl a Albert. Nachystal jsem sám sebe, že když si něco dobrého koupím na cestu od vlaku domů, tak to uteče rychleji a příjemněji. Kolikrát teda vůbec nemám hlad, ale jen se obyčejně nudím na cestě, kterou jsem šel nespočetněkrát. Vydal jsem se doprava, ale přesto mi tentokráte pralinky pomohly. Proč bych si kupoval něco sladkého, když mám ty pralinky v batohu? To budu obelhávat sám sebe! Odolal jsem těžké zkoušce a tím dodržel slovo, které jsem dál sám sobě. A to se počítá.
[21.2. 19:38] Takto to skončilo, před 20h, následně jsem si dal 1,4km v bazénu a krásně se vyspal.
O tom, jak může někdy odolávání dopadnout, hezky vypráví seriál
Hannah Montana (vím, že jsem na to poněkud starý). Billy Ray Cyrus tam hraje otce, který se kvůli zdravému životnímu stylu baví s čokoládovým dortem o tom, kolik mil uběhne, aby jej mohl s čistým svědomím sníst. Myslím, že vždy to dopadlo tak, že dort snědl hned a běhání nechal na zítřek.
Cholesterolový VAP test je daleko podrobnější než dosud prováděné testování. Jednotlivé typy cholesterolů se dále dělí podle velikosti částic. Vysoký cholesterol proto neznamená automaticky riziko. 
V seriálu John Reese používá mnoho zajímavých zbraní, chvílemi je to jako zbraňová orgie z Call of Duty.