Nestydím se za Pokemon Go

Tohle je zajímavé téma. Stydět se za něco, co mám rád, co mě baví a nikoho to neohrožuje. Hraní počítačových her je u nás obecně vnímáno jako něco pro malé kluky. V kontrastu s tím je kouření nebo pití alkoholu zcela společensky akceptováno. Ten, kdo se pořádně zkalí, je dokonce často vnímám jako velký pařič, i když pak problije druhý den. Stejně tak nikoho nepohorší, že hraje deskové hry, ba co více, dnes je to vnímáno jako něco intelektuálního. Počítačové hry však stále nesou punc něčeho nečistého.

Vikingové se báli mlhy. Proč? Byli to tvrdí válečníci a námořníci, ale v jejich světě nebylo nic nebezpečnějšího než se plavit podél pobřeží v mlze. Báli se toho, co neviděli, báli se neznámého. Mnoho lidí soudí druhé, ačkoliv o nich vůbec nic neví. Ne nadarmo se říká, že největší odpůrci Maďarů na Slovensku jsou v okolí Žiliny, kde Maďara neviděli ani z autobusu.

Vikingové se báli mlhy. [z filmu Vikingové, USA, 1999]

Když to vše před rokem začalo a Pokemon Go by módní hype, tak jsem slyšel:

• "Taky to hraješ?"
• "Kolik jich už máš?"
• "Zkus to, je to sranda!"

Hrál to kde kdo, dokonce i někteří naši poslanci [Novinky, 2016]. První skutečný průlom hry s rozšířenou realitou (augmented reality). Uplynulo však jen několik měsíců a narativ se změnil, začal jsem se setkávat až s pohrdavým nebo udiveným:

• "Ty to ještě hraješ?"
• "To už je přece starý, to už nikdo nehraje!?"

V době followerů a influencerů, době konzumu a napodobování přišel moment, kdy u hry zůstali jen skuteční nadšenci, často odkojeni TV seriálem z přelomu století.

Rozhodl jsem se dat na brněnskou facebookovou skupinu Pokemon Go Brno a okolí malý dotazník.

V dotazníku sice většina zúčastněných hrdě prohlásila, že se nestydí, ale z rozhovorů s jinými hráči vím, že pravda je někde venku.

Nejvíce markantní je problém u hráčů, jejichž partnerky nemají pro hru pochopení. Můžeme pominout ty, kteří hrají se svými partnery, ale extra je to nebere, i když i zde jsou výjimky potvrzující pravidlo. Indikátor je, že partner chodí na raidy s účtem partnerky, nikoliv se samotnou partnerkou. Už jsem se setkal s mnoha partnerskými uspořádáními. Jedna bývala kolegyně měla s nyní již manželem dohodu: "nebudeš hrát počítačové hry a já nebudu sledovat nekonečné seriály v TV". Je to fér, ale řešení prohra : prohra. Nedávno mě šokovala nová manželka kolegy, která dokonce aktivně pomáhá manželovi při hraní Zaklínače. To považuji za určitou anomálii a počkal bych, jak jim to dlouho vydrží.

V Pokemon Go je partnerka další aktivní prvek hry, zejména po startu raidů. Zaznamenal jsem různé hlášky oddaných partnerů:

• "Můžu jen do 18h, pak přijede přítelkyně."
• "Kde je XY?" ... "Musel běžet zavolala mu přítelkyně."
• "Dáme ještě jeden raid?" "Jo, ale rychle, už jsme měli jet na koupaliště."
• "Já už další jít nemůžu, řekl jsem, že jdu jen nakoupit."

Další skupina hráčů jsou ti s dětmi. Od těch malých, které se snaží tatínci všemožně při hraní zabavit. Přes děti v kočárcích, které jsou záminkou pro dlouhou procházku na čerstvém vzduchu. Až po samostatnou skupinu - rodinné klany, které obsadí jedno SUV (Romanovo 2+3) nebo dokonce vytvoří skupinu až 16 hráčů, a to je pak síla ... hrají celé rodiny.

Nejméně napadná skupina hráčů jsou ti, kteří skrývají, že hrají Pokemon Go. Setkal jsem se z různými stesky:

• "Do centra nejdu, nechci, aby mě potkal někdo, kdo mě zná."
• "Používám gotcha (neoficiální náramek na chytání pokemonů), protože pak nikdo neví, že hraju a vypadám normální."
• "Když někoho potkám, tak raději skloním mobil, aby neviděli, že to tam mám puštěné."

Tito hráči přejímají jakýsí imaginární společenský tlak a snaží se mu přizpůbit, jak jen to jde. Třeba časem dozrají ke svému coming outu :)

Jeden z říjnových raidu na Suicune na Malinovského náměstí u žárovek. Raid byl po 18h a lidi na něj chodí cestou z práce pěšky, MHD, autem, na kole nebo na motorce.

Velmi vtipnou historku připojil pod dotazník na Facebooku hráč Roman K.: "přítelkyně šla jednou s kámoškama z kavárny a viděly skupinku 10 lidí na raidu, tak povídá - to jsou beztak ti magoři, co loví pokemony - procházejí okolo a já tam taky :-D na kanga se mnou jeli na 2 hod do Prahy... Přátelé si z toho občas utahují, ale berou to jako fakt a je to v pohodě u všech:) nevím proč by se za to člověk styděl."

Taky mám jednu vtipnou historku z raidu na Křence. Bylo nás tam na raid přes 20 a blokovali jsme chodník, jedna paní, která se přes nás snažila projít své kamarádce říká: "to jsou asi nějací vesničani." Ovšem někteří zejména muži v pokročilé věku vzpomenou asi na svou hokejovou kariéru a dost tvrdě do hráčů vrážejí, aby mohli projít. Další častou reakcí starších dam je nechápající: "ti mladí se jen dívají do telefonu, jsou na tom závislí." Kdyby nebylo Pokemon Go, tak bychom asi nebyli venku, nepotkávali se tak, jak se potkáváme a nelítali celé dny po Brně. Možná bychom hráli v potemnělých pokojích různé hry na PC nebo herních konzolích, zůstávali bychom v ústraní, schování za svým avaterem.

Takže nehledě na počasí, každý den vyjdu ven a budu hrát, dokud mě to bude bavit. Budu chodit, dokud mě nebudou bolet nohy. Když bude v zimě nějaká pořádná kosa, tak zajdeme do nějaké hospody a uděláme starou dobrou lure party, protože modulů má každý díky balíčkům plno.

P.S.: Tento příspěvek byl opět stvořen v neděli v mé oblíbené kavárně TeeVee.

Halloween #pikachu přišel ochutnat. #Pokemon #pokemongocontest

Příspěvek sdílený Jan Martinec (@segovesus), Říj 22, 2017 v 7:49 PDT

P.S.: Doplněno 28.10. 2017

Truth.. pic.twitter.com/Ae7KTfhGsS

— Pokémon GO Servers (@PoGoServer) October 24, 2017