Pocit prozření

Asi poprvé jsem si pocit prozření uvědomil u angličtiny, když jsem přestal přemýšlet o tom, co a jak řeknu, prostě jsem mluvil. Tyto chvíle jsem pak prožil ještě několikrát a vždy byly fantastické.

Asi nejvíc cool moment, kdy někomu něco docvakne. Neo už ví, chápe a rozumí ... He's the one. [Matrix, USA, 1999]

Celý proces začíná pocitem beznaděje a nepochopení. Úplné návaly zoufalství jsem třeba zažíval při svém prvním setkání s účetnictvím. Bylo to při mém studiu managementu. Na gymplu jsem o účetnictví ani nezavadil, a tak to byla pro mě španělská vesnice. Chvílemi jsem si říkal, že se vrhnu raději na háčkování než na tady toto. Ale chtěl jsem, našel jsem si pomoc. Mimochodem Katce jsem vděčný za ten týden nalévárny dodnes, dostal jsem pevné základy. I když z principu odmítám účtovat směnky, protože se můj mozek fyzický brání pochopit, kdo je kdo v tom perverzním stavu přeprodejů a postoupeni. Ten pocit prozření u finančního účetnictví však nastal až u zkoušky, nějak se to vše samo propojilo a bylo to dokonale jasné, jakoby i nic samozřejmějšího ani nemohlo být.

"Zmatek je ten nádherný stav předtím, než je všechno jasné."
--Joe Vitale

Když jsem při dobývání něčeho nového opravdu dole, tak si vybavím svou konzultaci u prof. Niederleho pro neúspěšné zkoušce z Teorie množin. Tehdy pan profesor s eleganci moudrého strýčka pravil: "někteří studenti, potřebují opravný termín, jiný si to musí nechat v hlavě uležet a zkusit to za rok znovu". Tu zkoušku z Teorie množin jsem nakonec s grácií udělal za ten rok. Na druhou stranu u Sémantik programovacích jazyků Vyčíslitelnosti jsem zjistil, že teoretická informatika, asi nebude mým životním posláním, hřebíčkem mého studia na informatice, pak byla ještě Kombinatorika a teorie grafů. Smířil jsem se i s tím, že nebudu geniální matematik a důkazy nejsou nic pro mě.

Pocit prozření však nemám spojen pouze se studiem, zažil jsem jej i u sportu. Od malička mi běhání nešlo. Když jsme při veslařských tréninzích měli běhat, spíše se pracovalo s ostatními na tom, jak napálit trenéra a běhání ulít. Jednou však, shodou náhod, mě v práci vytáhl Petr s Karlem na rozlučkový běh, když Petr odcházel z firmy. Kluci chodili po pracovní době běhat do lesa za firmou a já to tehdy opravdu potřeboval. Asi po 1500 m jsem byl na odpis, nemohl jsem popadnout dech. Ale díky tomu dni jsem se vrátil ke sportování, už nevím, jak dlouhá doba uběhla. Běžím po asfaltu z Jehnic do Lelekovic. Je noc, asi jaro nebo podzim. Najednou mě z běhu začaly zaplavovat endorfiny. V pohodě jsem dýchal. Mohl jsem zrychlit a bylo to ještě lepší. Na tento zážitek také nikdy nezapomenu.

Už se těším, co bude dalšího. Bohužel to nejde jen tak, často se to musí ze začátku pěkně oddřít.